Jakmile v terapii zazní „už v tom mám jasno“, zbystřím.
Protože „jasno“ často znamená jen to, že náš rozum rychle vytvořil příběh, aby se uklidnil. Aby to celé dávalo logiku a my mohli fungovat dál.
Jenže tělo neošálíme. Emoce nelžou.
Napětí, nespavost nebo stažený žaludek přetrvávají, i když rozum předstírá, že už všechno chápe.
Nedávno se mě v pořadu Apatyka na Českém rozhlasu Olomouc zeptali, jestli může mít terapeut po první schůzce úplně jasno.
Pro mě je slovo „jasno“ jako červená kontrolka. Zkušenost mě naučila, že mít jasno je často unáhlený závěr. Protože složité otázky potřebují čas.
Terapeut má mít jasno v něčem jiném: Jak vytvořit bezpečí. Jaký postup zvolit. A zároveň zůstat otevřený všemu, co se nám na té cestě postupně odkryje.
A právě v tom jsou skvělé umělecké terapie. Netlačí nás do vysvětlování, ale vedou k prožitku. K tělu. Někdy stačí jen vlastní dech, hlas, rytmus nebo ticho, aby se proces uzdravování skutečně rozběhl.
Podle čeho poznáte vy, že přišla skutečná úleva, a ne jen logické pochopení?
