Ticho je zrcadlo. Často nám umožní vidět, jak na tom doopravdy jsme.
Hodně lidí má doma pořád puštěné rádio, podcast nebo televizi. Často ani ne tak kvůli obsahu, ale spíš jako kulisu. Aby nebyli sami. Aby zkrátka nebylo ticho.
Jenže právě ve chvíli, kdy ten zvuk vypneme, přijde moment pravdy. Tělo začne reagovat dřív, než si to hlava stihne přebrat. Najednou se objeví cukání rukou, tělesný neklid nebo nervozita.
Proč přichází tak silná reakce, když „jen“ nastalo ticho?
V Psychosomatické muzikoterapii vycházím z jednoho principu: Naslouchání není jen záležitostí uší. Je to celotělový prožitek. Neslyšíme totiž pouze sluchem, ale vnímá celé naše tělo, každá naše buňka. A tělo si moc dobře pamatuje, co slyší.
A jak do toho zapadá zmíněné ticho?
Ticho neznamená prázdno. Naopak.
Jakmile zmizí okolní randál, tělo dostane prostor. A začne mluvit mnohem hlasitěji, protože už ho nic nepřehlušuje.
Možná je to dnes ta nejdůležitější dovednost. Neutíkat k telefonu nebo rádiu. Zastavit se a dovolit si vnímat to, co v tichu konečně dostalo prostor.